Březen 2013

Manuál šachu Emanuela Laskera

18. března 2013 v 21:49 | Štěpán Papáček |  Šachové legendy

Manuál šachu Emanuela Laskera

Emanuel Lasker byl druhým mistrem světa. Titul dobyl v roce 1894 v zápase s Vilémem Steinitzem, pražským rodákem (http://cs.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Steinitz) a odevzdal jej až v roce 1921 Kubánci J.R. Capablankovi. Je zajímavé že všichni tři zemřeli v Novém Yorku...

Lasker toho mnoho nenapsal, ale jeho dvě knihy:
  • Common Sense in Chess, 1896
  • Lasker's How to Play Chess, 1900
jsou stále jedny z nejzajímavějších šachových učebnic. Z té druhé budu na pokračování překládat....


Laskerův manuál šachu je z roku 1900. Začnu poslední kapitolou

ZÁVĚREČNÉ ÚVAHY O ŠACHOVÉM VZDĚLÁVÁNÍ

Část 1. (ze 4 celkem)

Šachové vzdělávání jde dopředu jen náhodně. Většina hráčů se lepší pomalu a nakonec zůstanou spíše na slabé úrovni. Jsou milióny hráčů, kterým může dát mistr dámu napřed; snad není ani čtvrt miliónu hráčů trochu schopných. Odhaduji že z toho je 150 tisíc hráčů, kterým se může dát věž; 50 tisícům se může dát jezdec; 40 tisícům pěšec a dva tahy; 9 tisíců pěšec a výhoda tahu a tisíci se nemůže dát žádná výhoda. Uvažujme nyní o úsilí, které je třeba vyvinout k dosažení tohoto výsledku: tisíce knih, tisíce šachových sloupků, přednášky, turnaje, kurzy, zápasy mezi kluby, městy, zeměmi, korespondenční partie, partie hrané pomocí telegrafu a telefonu, tisíce kaváren kde se hraje, tlachá, analyzuje, dělají se poznámky. Po pravdě řečeno, to vše představuje ohromné úsilí.
Tato fakta by neměla být brána na lehkou váhu. Jistě, přes velký vnitřní potenciál jsou šachy jenom hra a není je možno hodnotit společně s podnikáním, vědou, technologií, a ještě méně s náboženstvím, filosofií, uměním. Nikdo by si nepřál, aby lidé věnovali šachu všechen čas - na úkor vážnějších cílů. Ztrácet čas neefektivně při studiu šachu by nebylo důležité, kdyby to nebylo příznakem choroby, která napadla naši kulturu.
Naučili jsme se organizovat práci v průmyslových podnicích, ale náš systém vzdělávání, naše duševní práce, naše hospodaření s ideály není lepší než naše šachové vzdělávání.
Nebudu si zde stěžovat, jenom osvětlím jeden vztah, i když to bude stručné. Od svých počátků byly šachy koherentní se životem.
Předpokládejme že mistr, který využívá dobré metody, např. té která je popsána v této knize, se bude snažit vycvičit mladíka, který neví nic o šachu, na takovou úroveň, aby mu nebylo možné dát žádnou výhodu. Kolik času bude na to mistr potřebovat? Věřím, že se nepletu, když uvedu následující odhady:
Pravidla hry a příklady5 hodin
Základní koncovky5 hodin
Nějaká zahájení10 hodin
Kombinace20 hodin
Poziční hra40 hodin
Hraní a analyzování120 hodin
Celkem200 hodin

I kdyby mladík neměl talent, podle uvedeného receptu by dosáhl výše uvedené úrovně. Porovnejte s tímto tvrzením to jaká je realita. Jistě je aspoň čtvrt miliónu hráčů, kteří věnují šachu ne méně než 200 hodin ročně a mezi nimi jenom tisícovka -po celoživotním studiu- dojdou do cíle. Myslím, že se nemýlím, když budu tvrdit, že naše úsilí v šachu nedosáhne ani k setině procenta z možného výsledku.

Ve všech oblastech našeho pídění spotřebovává naše vzdělávání hrozně času a jiných hodnot. V matematice a ve fyzice jsou dosažené výsledky ještě horší než v šachu. Existuje snaha k udržení většiny lidstva ve stupiditě? Pro autokratické vlády byla nevzdělanost mas vždy výhodou. Možná i pološtudovaný řídící kádr (čti manager, pozn. překl.) aplikuje stejnou politiku. Toto ale zřejmě neplatí v šachu. Špatným stavem šachového vzdělávání je vina naše nemotornost.

-konec 1. části-